Úvod

Svoje lovecké psy používám vždy v praxi. Norníky především na norování, ohaře a slídiče na práce na drobnou zvěř. Za ta léta mojí chovatelskou stanicí prošla i jiná plemena, zpočátku i nelovecká - boxer a již zmíněná německá doga. Nejprve jsem se totiž věnovala služební kynologii, ale časem převážila zcela ta lovecká. Měla jsem také chovnou fenu amerického kokršpaněla (byla asi jednou z mála fen tohoto plemene, která měla i lovecké zkoušky se známkou z ostrosti 4), odchovávala jsem americké staforšírské teriéry, propůjčila jsem svoji ch. stanici na odchov bretaňských ohařů. V 80. letech min. st. jsem měla úžasně pracovitou fenu německého křepeláka Chytu od Mysletína, na kterou nemohu zapomenout. A tak, po letech, kdy nemám žádnou pokračovatelku chovu výmarských ohařů, jsem se rozhodla ke křepelákům vrátit.

Na světě je mnoho plemen psů, která se mně líbí, ale jak už to tak bývá, člověk nemůže mít všechno. Celý život také bojuji s tím, abych udržela počet jedinců v mojí ch. stanici na únosné výši, tj. do max. 10 jedinců. I když mám více fen, rozhodně se nepovažuji za velkochovatele. Každý, kdo se začne věnovat chovu psů, se časem dostane do stejné situace: téměř v každém vrhu se najde nějaká fenka, kterou je přece škoda prodat…,časem je také potřeba mít pokračovatelky chovu. Jenže fenky jsou chovné 8 let, ale dožít se mohou třeba 15 let, takže nakonec začnou převažovat v ch. stanici „důchodkyně“. Každý to řeší podle svého. U nás fenky většinou dožívají. Takže počet psů v ch. stanici se zvyšuje geometrickou řadou – štěňata ve výcviku + chovné feny + feny ve výslužbě (ale většinou ještě hodně platné v praxi).

Psům postupně přizpůsobuji všechno: svoje bydlení (z města - na vesnici - až na polosamotu), i svoje zaměstnání.